18.století
Cesty do kraje
Vilém Albrecht Krakovský z Kolovrat dostal od své manželky do svého majetku tejnecké panství. Postupně začal přikupovat další vesnice v okolí a r.1686 i celé panství dešenické. Připojil také statky Janovice a Běšiny s okolními vesnicemi. Majetky rozhojňovali i jeho potomci a v polovině 18.století měli Kolovraté Krakovští již 34 vesnic. Takováto situace vytvořila možnost poddaným, kteří nebyli vázáni k půdě (usedlí), odejít do služby na různé dvory své vrchnosti ve vnitrozemí. Jak se říkalo, odcházeli do kraje.
Z dešenického kmene rodu
to byl Adam8.252, který se do kraje vydal. Vystřídal několik poplužních dvorů, oženil se s Kateřinou a založil rodinu. Svoje putování zakončil ve dvoře v Lomci jako čeledín, kde do rodiny přibyl druhý syn Wolfgang7.312. Ten byl naverbován k celoživotní vojenské službě.
Prvorozený Jan7.311 byl zaměstnán vrchností v cihelně u Vacov a stal se cihlářem tejneckým. Jeho rodiče ve stáří dožili s ním v domku u cihelny (Ziegelbrenerhause). Jan se oženil s vdovou po starém cihláři Tintěrovi, ale ta po roce zemřela. Podruhé si vybral za ženu Dorotu, dceru Jiřího Bureše z Dolní Lhoty (Marvalovy Lhoty). Jejich starší syn Josef6.311 nastoupil službu jako čeledín – nejprve ve Vacovech, po 8 letech jeho rodina odešla do Dolní Lhoty, pak do Novákovic a Beňov. Jejich starší syn Ondřej5.306 sloužil u kavalerie a po návratu z vojenské služby byl kočím hraběte Kolovrata v Týnci. Zemřel jako jeho komorník (Zimmermann). Mladší Josef5.307 byl čeledínem v Týnci a Lomci, později šafářem ve dvoře Černé krávy (Neznašovy) a v Radinovech.
V cihelně se Janovi a Dorotě narodil ještě druhý syn. Byl to Vít6.312 a zůstal v cihelně pracovat jako jeho otec. Oženil se s Ludmilou, dcerou krejčího z Malovesky, Martina Pitla. V jejich rodině vyrostlo šest synů. Cihlářem se stali dva z nich – Matěj, který zůstal ve Vacovech a Lukáš, který našel práci v cihelně v Bezděkově. Josef5.405 byl odveden k vojenské službě. Jan a Martin se protloukali po okolních vesnicích jako podruh a čeledín. Václav5.403 nastoupil službu jako zemědělský pomocník u Antona Veitha v Týnci (u tejneckýho Víta).
Ze zelenského kmene rodu
odešli do kraje dva synové rychtáře Mathiase9.101. Nejprve Adam8.132 který se přiženil do Ondřejovic. Vzal si dceru sedláka Nového Markétu. Po chalupě mu říkali potom Říha. Rodiny jejich potomků se později vrátili zpět do oblasti Nýrska.
Druhým byl Šimon8.133, který našel životní družku také v Ondřejovicích, v sousedství svého bratra, v dnešním č.2. Byla to Dorota, dcera domkáře Waldekera. Šimon byl psán latinsky jako gazarius, později domkář, a stejně i jeho potomci – syn Matěj7.523 a vnuk Jan6.522.
Prvorozený syn Mathiase9.101 zůstal po otci na statku a rovněž Mathias8.131 se stal rychtářem jako jeho otec a děd. Jméno nechal i svému synovi Mathiasovi7.142, ale ten už se rychtářem nestal. Pokračovatel rodiny byl jeho jediný syn Thomas6.171. Odešel do panství Královský hvozd, které patřilo již do kraje Prácheňského. Začal jako nádeník v Gerlově huti.
Ze zelenské odnože rodu
byl vnuk Jakoba9.121, sedláka v Zelené Lhotě, Johann Andreas7.151, naverbován k doživotní vojenské službě. Když jeho pluk byl na kvartýrech v okolí Chrudimi, namluvil si Zuzanu, dceru sedláka Karla Suchého z Luže, a byla svatba. Zuzana porodila synka, po dědovi Karla, ale voják musí mašírovat… Byl však později zbaven povinnosti sloužit císaři pánu a byl jako vojenský invalida propuštěn. Přestěhoval se ženou a synem domů, do Zelené Lhoty č.59. Tam se zakrátko narodil druhý syn Jiří6.192. Několik let po smrti otce (10.2.1795) se synové oženili. Karel6.191 se přiženil do Miletic a pár měsíců po něm tam našel nevěstu i Jiří6.192. Matka Zuzana se od nich dočkala vnoučat a dožila u nich. Zemřela 1.1.1816 v Mileticích č.18.
Na přelomu 18. a 19.století se rodiny se jménem Mundl rozšířily do vnitrozemí - od Nýrska až ke Klatovům, po obou březích Úhlavy.
Bílý kabátek císařského vojáka oblékli v 18.století dva bratránci: Johann Andreas7.151 a Wolfgang7.312. Řízením osudu (nebo náhody) se oba společně zúčastnili roku 1757 velké bitvy rakouského a pruského vojska u Prahy, později nazývané Velká palba.