20.století

Ohlédnutí zpátky

          Bude to pohled do minulého století, a to není tak dávno. Nejstarších pamětníků z generace „1“ už nás mnoho nezbylo, do pozice tzv. odcházející generace se už blíží rychle generace „0“. V poslední třetině století ale byla generace „0“ jako generace nastupující. Má ještě čas zeptat se rodičů, jak to v minulém století s našimi rodinami vypadalo. Čas se zpomalit nedá, a za pár let i oni opustí současnou generaci. Pomůže jim přehled rodu, který počíná rodinami na vstupu do 20.století a končí generací, která přišla na svět na jeho závěru. Přehled jsem rozdělil na dvě části. První, rozsáhlejší, zahrnuje členy větví vzešlých z dešenického kmene (     Dešeničtí – zde     ); ve druhém najdou své předky ti, kteří mají počátky rodu v Zelené Lhotě    (   Zelenolhotští – zde    )  .

          V osudech našich rodin zanechala hned na počátku století stopy světová válka1914 – 1918. Do zbraně bylo povoláno postupně celkem 36 ročníků – nováčků i záložníků! Štěstí všichni neměli. Oba pluky, které byly doplňované z Klatovska, byly zasazeny do bojů mezi prvními. Byli to pětatřicátníci z Plzně i vojáci 11.pěšího pluku z Písku, ve vojenském slangu zvaní mlíkaři. Ani záložníci válce neušli – jak od 7. plzeňského, tak od píseckého 28. zeměbraneckého pluku (tam je nazývali železné mouchy).

        Z pohledu historie na sebe nenechala dlouho čekat další, druhá světová válka. V ní se již nebojovalo za císaře pána a role našich mužů byla navíc odlišná. Byli pod ochrannou rukou říšského protektora, ale že by to bylo příliš výhodné? Jen rodiny v Dešenicích, Zelené Lhotě a vůbec v oblasti Nýrska, které si udržely němčinu jako mateřskou řeč, měly jiné postavení. Jejich příslušníci přijali státní občanství Velkoněmecké Říše a po skončení války se z rozhodnutí vítězů vrátili domů, do své prapůvodní vlasti. Bylo odsunuto asi šest rodin. Některé ovšem bez mužů, kteří padli v řadách Wehrmachtu (W). Přehled posledních tří generací, narozených v Čechách je vytvořen ze zápisů matrik, které byly uloženy v archivu Městského úřadu v Nýrsku.

          Kde se nacházely naše rodiny ve druhé, klidnější polovině 20. století? Byly nejen na Klatovsku, ale i v Praze, na Berounsku, Plzeňsku, u Tábora, Českých Budějovic a dalších místech. Nesmím zapomenout ani na Moravu. Za hranicemi byly mimo Německa a Rakouska (i tam sahalo v historii Bavorsko) také v Severní Americe. Jejich přibližné počty v cizině– v jednotlivých státech, zemích nebo krajích - ukazují plánky (stav v posledních desetiletích). Bratránky, kteří mají své předky z Čech, najdeme i mezi nimi.        

                                           Posílám pozdrav dalším generacím!

         Tady měl být konec, ale pořád mi něco na téhle stránce chybělo. Nějaký ilustrační obrázek, ale jaký. Jak končí hráči mariáše úspěšnou hru? . . . . a  sedma nakonec! Přiložím tedy sedmu – žaludskou. Protože žaludy rostou na dubu a ten každým rokem dává nové plody, ale pořád to jsou žaludy. Asi tak nějak přecházejí z generace na generaci charakteristické geny.                                                                                                                         Co si neseme životem po našich předcích?

Vzpomínal jsem na své návštěvy u bratránků, co jsem se dozvěděl i co jsem vycítil. Často také od manželek. Jedna z nich – Lenka – mi položila otázku: Jsou všichni taky takový dubový palice? a ani nemusela upřesnit … jako ten můj? Ten hned argumentoval: Můj děda říkal, že pocházíme z Dubovýho mlejna! A měl pravdu, u Dubového mlýna (Radinovy) skutečně svého času pobíhalo hodně kluků Mundloic. Ale nejen tam, někteří byli také z Dubové Lhoty. V tom to ale nebude, ty počátky budou o pár století zpátky. Podívejte, kolik z usedlých se stalo rychtářem, kolik z těch, co odešli na panské dvory do služby, se stalo šafářem. Tady by se možná s úspěchem daly dělat úvahy o zděděných organizačních schopnostech. Ono to ale nemá od dubového genu daleko. To mezi současníky jsem zaznamenal zase dost případů, kdy jiskřily vztahy v příbuzenstvu, někdy docházelo i k výbuchu. Projevovalo se to ve vztahu k otci, bratrovi, synovi a taky ne každá manželka to uvítala.

Gen dubová palice se však může projevit také v důslednosti, zásadovosti, vytrvalosti. Přijde na to, jak naše dědictví dokážeme využít, použít a usměrnit. Tak, aby se nestalo osudovým cejchem, ale uznávaným atributem

.

 A to už je opravdu moje zakončení . . .  pokračování je vaše.