Klatovsko v minulosti

Rodinné tradice a zvyky

Rodinné tradice a zvyky provázely v minulých staletích celý lidský život. Nejvýrazněji se vztahovaly ke stěžejním obdobím života – k narození, svatbě a skonu, tedy od kolébky do hrobu.

Dobu sňatku ovlivňovaly velmi často hospodářské důvody. Neměl způsobovat problémy např. při žních apod. Tabu býval i termín v květnu. Svatba se neobešla bez tradičního kroje a jejím vyvrcholením byly „očepky“ a uložení novomanželů do svatebního lože.

               Být matkou byla veliká čest a žena chtěla mít dítě co nejdříve. Těhotná žena měla řadu zákazů. Nesměla jíst mnoho chleba (dítě by mělo prý velkou hlavičku), když hrozila bouřka, nesměla na pole (zabil by jí blesk), nesměla se popálit (dítěti by se udělal „plamen“), nesměla si odepřít, na co měla chuť (dítě by mělo znamení ve tvaru odepřené potraviny). Také nesměla nosit černé šaty (dítě by bylo bázlivé), nesměla jít za kmotru (křtěné dítě nebo její by zemřelo) a nesměla do hospody (přinesla by tam nesvár). Naopak zase měla nosit něco červeného (aby ji nikdo neuhranul) a přišla-li do domácnosti novomanželů, přinášela štěstí.

              Ženy byly zvědavé, co se jim narodí. Když těhotnou bolely zuby – stoličky, mělo to být děvče, když řezáky, tak chlapec. Chlapec to určitě bude, když ji pálila žáha a děvče, když měla hnědé skvrny na obličeji. Podržela-li pravou rukou nad svým břichem snubní prsten na niti a ten se začal točit, čekala dceru. V době porodu nosili příbuzní červené šátky. Spatřilo-li jej jako první po matce a porodní bábě, bylo šťastné. Šťastným dnem narození byla neděle, masopustní dny, únorové a březnové dny. Nešťastnými měsíci pro narození byl květen a listopad, ale také svátky Boží hod, Hromnice, pondělí svatodušní aj.

             Po narození kladli dítě pod stůl, odkud si ho vzal otec do náruče a tím ho uznal za legitimního potomka. Později se výklad změnil: hocha dali pod stůl, aby se nebál a děvče, aby nebylo pyšné. Při prvním koupání dali do vody peníz (aby bylo bohaté) a vodu nevylévali na kámen, ale na trávu (aby jako tráva rostlo). Když matka přestala kojit, dala na stůl pět věcí – po které dítě první sáhlo, ta mu určila jeho základní vlastnost. Byly to: růženec (zbožnost), kniha (vzdělanost), peníze (bohatství), metla (síla) a cukr (nenajedenost).

             Ke křtu rodiče původně nechodili, dítě nesli kmotři. Kmotr byl vážený – mohl zasahovat i do pravomoci rodičů a měl zvykovým právem uloženo dbát na výchovu dítěte. Do poloviny 18.století chodily za kmotry osoby nepříbuzné, vždy dvě, každá z jiné rodiny. Později obyčejně manželé z příbuzenstva nebo ze sousedství. Při křtu dali dítěti jméno. Prvnímu po kmotrovi, druhému po rodičích a třetímu po svatém, na jehož den se dítě narodilo. Bylo také pravidlem, že sourozence křtili v jedné košilce, aby se měli více rádi. Po křtu se konala hostina v hostinci a příští neděli ještě jedna – doma.

             Smrt od 17.století ohlašoval umíráček. Kostelní zvon udeřil 3x když umřel muž, 2x když to byla žena a 1x dítě. Rakev z domu vynášeli nohama napřed, aby brzo nenesli dalšího. Na prahu o něj 3x udeřili rakví (ve jménu Nejsvětější Trojice). Po pohřbu se hodovalo doma nebo v hospodě. Smutek drželi v rodině jeden rok, ostatní příbuzní jen 4 týdny. Znamenalo to nezpívat, netancovat, ani se jinak nebavit. Výroční vzpomínky na mrtvé 1. a 2. listopadu provázelo krášlení hrobů.

Některé tradice a rodinné zvyky se objevují i dodnes.

Němí svědkové minulosti

V místech, kde žili naši předkové, najdete dnes i němé svědky jejich života. Jsou to různé stavby a památky. Při toulkách krajem můžete uvidět různé hrady, tvrze, zámky, kostely i kaple. I když výjimečně, jsou zachovány i stavby prostší jako např. roubenky, boží muka a podobně.  Podle jejich přehledu jsem některé našel na internetu. Hlavně ty honosnější, které sloužily vrchnosti a církvi, jsou k vyhledání na některých URL. Já jsem si je našel a vypůjčil např. na  https://www.sumavanet.cz          https://www.turistika.cz          https://www.hrady.cz           https://www.zamky-hrady.cz          https://sumavskecyklotrasy.euweb.cz   Udělal jsem z nich ukázku.                           

Řeč

Další svědek minulosti němý není. Je stále slyšet a udržuje si zpěvavě protahovanou výslovnost a některé výrazné zvláštnosti. Je to řeč.

Setkáme se s výslovností změněnou: mě → mje,  dn → nn,  dl → ll → l

A tak uslyšíte: Ať je polonne nebo jenna, vono vám  to stejně spanne.

       Babička přella.

       Byla bych palla.

Typická je i koncovka rodinných jmen (a nejen jich):

Madla Smolíkoic, Lízabeta Kovářoic, případně Honda Hudečkouc.

Ukázky lidové mluvy na Klatovsku sbíral Dr. Hostaš.

Odívání

Do čeho se lidé oblékali v minulých staletích, to už uvidíte snad jen v muzeu. Tradiční venkovský oděv muže tvořily nohavice. Byly to úzké kalhoty končící u kolen, kde se zavazovaly šňůrkou nebo stahovaly přezkou. Pracovní byly ze šerky, sváteční z koženky (hovězina, teletina). Většinou byly žluté. Nosily se až do počátku 20.století. Nohy kryly silné vlněné punčochy, nejčastěji červené, občas modré nebo bílé. Základní obuv byly dřeváky. Němci nosili raději nejšle, které měly také dřevěnou podrážku, ale svršek byl z kůže. Na hlavě byl klobouk se širokou střechou a kolem něj se uvazovaly pentle. V zimě ještě kožich s ohrnutým límcem a vlněná čepice nebo chlupatá beranice. Nejdražší částí mužského oděvu byl dlouhý soukenný kabát. Kupoval se na svatbu a vydržel až do smrti. Peníze se ukládaly v širokém koženém opasku (kapsy nebyly).

Ženy charakterizovala úprava hlavy. Svobodné nosily vínek – vyšívaný pásek látky, vzadu svázaný. Vdané nesměly chodit ven prostovlasé. Nosily čepec – nejprve měkký, později tužší dýnkový. Čepice byly v 19.století postupně nahrazovány potištěnými kartounovými šátky. Sukně se nosily normálně čtyři a sahaly do půli lýtek.                                                

Při slavnostních příležitostech se nosil kroj. Ten klatovský se v základních rysech přibližoval kroji chodskému a částečně se shodoval s krojem plzeňským (zejména mužský).

Bližší popis:

Muž:                                                                                                                            

černý klobouk s červenou pentlí                                                  

kabát modrý (nebo tmavošedý) se žlutými knoflíky                          

vesta červená                                                                  

nohavice žluté                                                                         

punčochy bílé                                                                         

střevíce černé                                                                        

Žena:

bílý čepec

bluza modrá, červeně lemovaná

sukně a „límec“ červené

zástěra bílá s pestrobarevnými kvítky

punčochy bílé

botky černé

Trochu o jídle

Do konce 18.století se 1/3 polí nechávala ladem, aby si půda odpočinula a sloužila  i jako pastvina pro dobytek. Byl to tzv. trojhonný systém. Až 19.století přineslo přechod na střídavé hospodaření. Rostl význam chovu dobytka i pro produkci hnoje, což zvýšilo výnosy. Nejvýznamnější byl chov ovcí. Na polích bylo stále hlavní plodinou obilí (ječmen, žito, oves), ale rychle se rozšířilo pěstování brambor, jako potravy chudých. Na Klatovsku pěstovali ještě len, cukrovou a krmnou řepu.

V kuchyních převládala moučná strava – chléb se pekl skoro v každém stavení. Nejčastější zeleninou na stole bylo kyselé zelí. Pěstovalo se u každé chalupy a každý si jej sám krouhal a nakládal. Na záhonech byla i cibule a česnek – také pro zdraví. Důležitou složkou potravy bylo mléko a výrobky z něj – máslo, sýr, tvaroh a vejce od drůbeže. Základním sladidlem byl med. Nejběžnější teplou potravou byly polévky. Maso bylo jen v neděli, a to hlavně vepřové, ve svátek byla husa. Rybou se na Šumavě opovrhovalo. Nejčastějšími omáčkami byly houbová, koprová, cibulová a smetanová. Jedlo se většinou ze společné mísy.